Cesta na Maltu

Den první

Na konci září jsme byli na Maltě. Je to úchvatný ostrov a jeho návštěvu mohu doporučit. Odlétali jsme z Prahy ve středu odpoledne s Air Malta (2 letenky za 215 €). Let byl v pohodě, dostali jsme velmi chutnou tuňákovou bagetu. Cestou byly menší turbulence, kdykoliv jsme přelétali nějaké hory. Přistání bylo velmi rychlé, po němž následovala nečekaně dlouhá cesta autobusem k terminálu.

Na letišti jsem váhal, zda si koupit předplacenou kartu na autobusy nebo ne. Sedmidenní neměla smysl, když jsme měli pobyt jen do soboty. Nakonec jsme kupovali jednotlivé lístky po 2 €. Autobusy jsou moderní a pohodlné, cesta je však únavně dlouhá. Snad každý Malťan má auto, takže na ostrově je velice hustá doprava. Uběhlo čtvrt hodiny, než se autobusu vůbec podařilo vyjet z letiště. Cestu jsem pozoroval na mapě v mobilu a odhadoval, zda už máme vystopupit. Počet zastávek se ukázal orientační a názvy zastávek byly v Maltštině, což srozumitelnosti nepřidalo.

Ubytování jsme měli zajištěno v Sprachcaffe International (3 noci se snídaní za 201 €) v Pembroke, což se byla jazyková škola s kolejemi. Dostali jsme celý pokoj s třemi ložnicemi, koupelkou a velkou kuchyní. V komplexu byl i velký bazén a sluneční terasa. Na Maltě mají být v září jen pět dnů deště, ale my jsme chytli hned dva z nich. Po ubytování jsme se šli projít po okolí a zastihnul nás déšť, který se postupně změnil na slušný slejvák. Kanalizaci jsem neviděl, veškerá dešťová voda tekla po silnicích. Během chvilky se silnice změnily na bystré potoky. Řidiči na chodce ohled nebrali, proto jsem musel být ve střehu a přebíhat mezi zaparkovanými auty tak, aby mě auta na silnici nepostříkaly. Marná snaha, dorazil jsem do hotelu úplně mokrý.

Den druhý

Druhý den jsme chtěli vidět nějakou pamětihodnost. Vybírali jsme mezi pravěkem a středověkem, vyhrálo to opevněné město Mdina. Malta sice má rozvětvenou síť autobusů, ale až při pohledu na jízdní řád zjistíte, jaké to jsou couráky. Deset kilometrů jedou třeba dvě hodiny a mají šedesát zastávek. Nemělo pršet, ani být horko, takže jsme se rozhodli pro pěší procházku. Za dvě tři hodiny jsme tam měli být. Zlaté oči. Vydali jsme se tedy po svých nejkratší cestou.

Hned na začátku výšlapu do kopce jsme narazili na bránu pevnosti Madliena. Zkoušeli jsme najít i samotnou pevnost, ale jelikož se její trasa odchylovala od naší, vrátili jsme se a pokračovali křivolakými uličkami. Z kopce byl krásný výhled na celý ostrov. Jak jsme pokračovali v chůzi, opouštěli jsme zastavěné území a krajina přecházela do zemědělské podoby. Každý kousek země byl v minulosti obhospodařován. Kopce byly pokryty terasovitými políčky.

Cesta byla lemována kamenými zídkami do výše hrudi. To se ukázalo poněkud nebezpečné, protože zde nebyly žádné chodníky a každou chvíli se kolem nás řítil nějaký Fittipaldi. Na jedné takové zapadlé jednosměrce nás čekalo překvapení – narazili jsme na krásné zahrady Svatého Pavla. Nebyla zde ani noha, takže jsme si odpočinuli pod granátovými jablky a pokochali se výhledem.

Další kousek cesty bylo ale peklo, kde jsme museli jít pár set metrů podél silnice Triq tal-Balal v Naxxaru s hustým provozem. Obejít se nedala, takže jsme šli podél zdi a těsně nás míjela auta. Malta je sice nábožensky velmi založená, ale na pěší poutníky vůbec nemyslí. Po pár minutách jsme vešli do města a prohlédli si místní kostel. Naše cesta pokračovala městskou aglomerací, až jsme došli do Il-Mosta a jejímu slavnému dómu. Bohužel se opravoval a tak jsme si rotundu prohlédli jen z venku. Zde jsem konečně našel nějaké obchody, takže jsem si koupil batoh na záda a klobouk. Sluníčko se do nás už solidně opíralo. Koupili jsme zásoby pití a vyrazili na poslední třetinu cesty.

Cestu jsme si už moc neužívali, byla spíše úmorná. Zaujaly mě jen dvě pasáže – průchod kolem národního fotbalového stadiónu a přechod dálnice Triq Il Kav Vincenzo Bonello. Šli jsme totiž po nádherné polní cestě lemované stromy a cítili se jako středověcí poutníci, dokud jsme nenarazili na tuto čtyřproudou dálnici, která stezku protla. Museli jsme se tedy vrátit ke kruhovému objezdu, kde jsme naivně hledali přechod, přeběhnout všechny pruhy a mašírovat zpátky do kopce, kde jsme zabočili na ulici Triq L Gharriqin. Tato silnice lemovaná opunciemi s plody nás dovedla do našeho cíle – Mdiny.

Mdina je kouzelná. Je to opevněné město na kopci chráněné vysokými hradbami. Vysoké domy jsou odděleny úzkými uličkami, kterými se prohání příjemný chladný vzduch. A kupodivu i zde jezdí auta. Zamířili jsme do Katedrály Svatého Pavla a muzea (společná vstupenka). Po pozdním obědě v hezké restauraci s výhledem do krajiny jsme obešli pevnost zvenku. U zápatí hradeb se rozkládá hezká zahrada. Pak jsme se ještě zašli podívat ke kostelu Jeskyně svatého Pavla.

Byli jsme už natolik unaveni, že představa hodinového kodrcání autobusem nás odradila a raději jsme jeli zpátky taxíkem za 30 €. Jízda rozhodně nebyla klidná, spíše byla napínavá, náš řidič naštěstí všechny hrozící kolize ubrzdil. Otlučená auta ale ukazovaly, že tento styl řízení je na Maltě velmi populární.

Den třetí

Ráno jsem chtěl vyrazit co nejdříve, ať máme dostatek času na prohlídku ostrova Gozo. Vecpali jsme se do autobusu X1, který nás za paušální cenu jízdenky 2€ převezl až na konečnou do přístavu Cirkewwa. Vyjížděl se zpožděním, ale nakonec dorazil včas, takže jsme měli asi čtvrt hodiny do vyplutí. Před vchodem nás zastavil mladý kluk – prodejce lístků na naskakovací výletní autobusy. Dal jsem se s ním do řeči, až když mě uklidnil, že stíháme odplutí. Když jsem vešel do terminálu, vinul se v něm strašně dlouhý had z lidí. Postupoval pomalu, takže jsem byl nervózní, zda počká nebo vyjede dle plánu. Počkal, ale vyplul bez nás. Byli jsme první lidé za čarou, kteří se na palubu nevešli! Stačilo třicet sekund a pluli jsme taky. Další trajekt jel až za tři čtvrtě hodiny. Využil jsem čas k tomu, abych si koupil lístek. Zpáteční lístek stojí 4,65€ a používá se až při zpáteční cestě v turniketu pro vstup do čekací haly.

Plavba trvala necelou půl hodinu. V přístavu Mgarr jsem pospíchal do autobusu, ať mi taky neujede. Proti původnímu plánu jsem kvůli zpoždění musel redukovat itinerář cesty o Modré oko. Vystoupili jsme tedy už ve Victorii a prohlédli si monumentální pevnost. Nechtěl bych být dobývajícím vojákem. Mám závratě a představa, že lezu po vratkém žebříku desítky metrů vysoko a zvrchu po mě střílejí a lijí vařící olej.. Brrr. V pevnosti jsme ještě zašli do menšího přírodovědného muzea, ale nezanechalo v paměti žádnou stopu. Z pevnosti je také krásný výhled na okolí.

Naší druhou zastávkou byly starodávné monumenty Ggantija. Cestou jsem obdivoval řidiče autobusu, jak se dokáže vytočit i v těch nejužších uličkách. Prohlídka začíná v budově, kde jsou vystaveny archeologické nálezy. Pak sejdete po chodníku k megalitické stavbě staré 5500 let. Když máte štěstí a vyhnete se zájezdu, můžete se v útrobách chrámu pohybovat úplně sami a snažit si představit, že jste v té době. Chrám je poměrně zachovalý. Balvany byly zjevně příliš velké na to, aby je v pozdější době místní použili na stavby svých domečků. Mě chrám svým půdorysem připomínal dva čtyřlístky.

V ceně lístku byla ještě návštěva středověkého větrného mlýnu, takže jsme využili zbývajícího času a vydali se na prohlídku. Nevím, jak moc byl mlýn autentický. Překvapilo mě velké množství obytných místností a málo užitných prostorů. Vyšlapal jsem po schodech až do nejvyššího patra.

Poslední zastávkou byla pláž Ramla bay. Příjezdová cesta byla lemovaná stovkami parkujících aut. Brzy se ukázalo proč – záliv je moc hezký. Jemný písek měl nádech červené. Voda byla příjemně teplá, asi kolem 24 stupňů. Hloubka narůstala postupně. V jednom z bufetu jsem objednal smažené kuřecí kousky, ale byly hnusné. Zmrzlina ve vedlejším krámku chutnala lépe. Převlékl jsem se u toalet.

Hodina utekla rychle a tak jsme šli zpátky na autobus. Opět jsem obdivoval klid řidiče, s jakým se proplétal úzkými gozskými uličkami. Sjezd z kopce do Mgarr nám umožnil nádherný výhled na přístav a okolí. Na kole by to byla parádní jízda. Pak jsme použili lístky, abychom prošli turnikety a čekali na loď. V Cirkewwě panoval na nástupišti docela solidní chaos, X1 nakonec dorazila na samý konec nástupiště. Měl jsem trochu obavy, další spojení do Valletty bylo až za hodinu a půl. Naštěstí na spoustu pasažérů čekaly zájezdové autobusy a část čekajících se rozprostřela do jiných autobusů, takže jsme se do X1 vešli a vyrazili na zpáteční cestu.

Poslední den

Cílem posledního dne byla Valletta. Našel jsem autobus, který nás měl zavézt, nicméně měl zpoždění a proto jsem netrpělivě nasedl do jiného autobusu, který jel podobným směrem. Chyba. Na mapě se Malta zdá maličká a ze Sliema Ferry je to do pevnosti jen pár set metrů, ale po moři. Zdenka ale malé lodě moc nemusí a tak jsme šli pěšky, což zabralo mnohem více času, než se mi na začátku zdálo. Po dvouhodinovém výšlapu jsme konečně dorazili k Vallettě. Cestou jsme prošli několika městy, jejichž administrativní členění chápou jen místní. Pro mě je to jedno velké město. Dobrá rada – kopec u Piety není průchozí. Vyšlápl jsem si jej i s kufrem v ruce a pak se potupně vracel dolů. Do Vallety jsme šli podél hradeb po frekventované silnici Triq Sa Maison.

Z Valletty jsme viděli Upper Barrakka gardens, kde jsme sledovali tradiční ránu z děla oznamující poledne. Pak jsme se procházeli uličkami a prohlédli si muzeum – zbrojnici se státními místnostmi. Kufr jsem musel nechat u ochranky. Ve zbrojnici je obrovské množství různého brnění. Občas zamrazilo, když  jsem v nich viděl díry po kulkách. Ale kuriozně největším zážitkem byly toalety. Na pánech bylo volno a tak jsem šel dříve než Zdenka. Dostat se z nich ven byl ale kumšt a lomcoval jsem klikou snad minutu. Když jsem se konečně dostal ven, všechny čekající dámy včetně Zdenky se uculovaly. Když se dostala na řadu moje drahá polovička, dopadla úplně stejně. To bylo zadostiučinění!

Po zkušenosti z příjezdu jsme na letiště raději vyrazili s předstihem. S taxikářem jsme chvilku smlouvali cenu a pak vyrazil jako Fittipaldi. Počet pruhů nehrál roli, všude se vměstnal. Havárkám se vyhýbal na poslední chvíli, a za rekordních 19 minut jsme byli na letišti – dvě a čtvrt hodiny před odletem. Odbavení proběhlo celkem rychle, jen jsem byl v pokušení  zeptat se turistů od Fischera, kolik stál jejich zájezd. Zpáteční let proběhl klidně a bez turbulencí.