Cesta do Limy
V minulém zápisku jsem popsal peripetie s letenkami do Limy. Let do Amsterdamu proběhl klidně a přistál jsem načas. Ráno jsem měl začít dlouhou cestu skokem do Londýna, po krátkém čekání měl následovat můj první zaocenský let do Miami, kde jsem měl v plánu si dát drink na Miami beach a pak přes noc pokračovat do Limy. Času dost, takže v poklidu jdu pro odbavený batoh, když mi pípne mobil. Na displeji vidím zprávu od British Airways, že můj první skok do Londýna byl zrušen!
Okamžitě začnu jednat. Připojuji se na wifi a volám přes skype do agentury, která mi prodala letenky. Smůla, je po pracovní době. Procházím web BA a volám do britské pobočky, která má díky časovému posunu ještě otevřeno. Čekám snad čtvrt hodiny, než se dostanu na řadu. Operátor se nejdříve diví mému routingu, ale hledá alternativní spoj. Pak zjistí, že let z Miami operuje LATAM airlines a sdělí mi, že mi nemůže pomoci. Sakra. Copak má moje vysněná cesta skončit už v Holandsku? Ne, jdu hledat pomoc na letišti. Po chvíli bloudění najdu přepážku BA a před ní frontu. Zjevně nejsem jediný, kdo se vydal hledat pomoc. Po půl hodině čekání jsem na řadě a slečna mi najde přímý let do Limy. Ano, místo dvou zastávek můžu letět rovnou do Limy. A i když odletím o pár hodin později, dostanu se do cíle už večer. Zaujalo mě, že BA mi vystavila letenku u konkurenční KLM (na letence byla cena 146€). Slečně moc děkuji, na letišti najdu květinářství a koupím ji puget.
Vzhledem ke zdržení večerní procházka Amsterdamem padá a zamířím rovnou do hotelu De Munck. Vybíral jsem podle ceny a je to znát. Schodiště strmé, pokoj stísněný a strop pro mě tůze nízký. Ale po tom stresu jsem byl rád, že aspoň tato rezervace vyšla dle plánu. Ráno jsem měl naopak více času a tak jsem šel pěšky na hlavní nádraží. Do Holandska jsem letěl již několikrát služebně, ale neměl jsem nikdy možnost si Amsterdam projít.
Let do Limy trval únavných 12 hodin. Měl jsem nakoupené polštářky, ale stejně jsem nedokázal usnout. V letadle jsem zaslechl češtinu. Hotel, který jsem si v Limě narychlo rezervoval, mi poslal taxikáře. Po přečtení blogů „Deset rad, jak přežít v Limě jízdu taxíkem“ jsem neměl odvahu vzít si anonymního taxikáře z ulice. Za nekřesťanských 60 solů mě odvezl do hotelu Miraflores Suites Centro. Ráno jsem se probudil odpočatě a dal si prima snídani. Teď jsem měl teprve přistávat z Miami. Nahodil jsem batoh na záda a šel na procházku.
Jízdu místními autobusy jsem vzdal předem. Lima má obyvatel jako Česko a absolutně jsem netušil, kam který autobus jede. Navíc byly přecpané. Na stupínku postával průvodčí a vybíral jízdné. Autobus jsem ignoroval, kouknul do mobilu na mapu a vyrazil na pláž. Šel jsem zhruba stejně rychle, jako jel autobus – v zácpě. Čtvrť Miraflores má evropský ráz a je považována za bezpečnou. Leží na kopci, takže je chráněna před tsunami. Co to znamená, jsem brzy pochopil. Když jsem dorazil k moři, u silnice byla závora s nápisem, že v případě tsunami je silnice uzavřená.
Šel jsem po chodníku podél silnice Bajada de Armendariz a Circuito de playas dolů z kopce. Najednou chodník skončil. Dále jít nešlo – přede mnou plot, napravo skála a nalevo tříproudá silnice s provozem jako na pražské magistrále. Večer jsem po ní popojížděl v protisměru. Dnes po ní fičela auta stovkou. Místní sportovci ji přebíhali, ale já měl na zádech krosnu. Co teď? Přál jsem si, aby byla zase zácpa, pak bych se mohl mezi auty prosmýknout. Sice jsem neměl s sebou Aladinovou lampu, ale přání si mi okamžitě splnilo. Auta přede mnou najednou začala zpomalovat a provoz se zastavil. Neváhal jsem, vrhl se mezi auta a přeběhl do středového pruhu. V protisměru byl provoz řidší, takže jem v klidu přešel na pláž Tichého oceánu.
Byl listopad, takže moře bylo ještě chladné. Neodolal jsem a šáhl do studené vody. Kolem mne polétavali racci. Všude byly cedule ukazující směr evakuace v případě tsunami. Na prázdné pláži postávalo několik pracovníků. V Peru bojují s nezaměstnaností vytvářením hromady zbytečných pracovních pozic. Když jsem o chvíli později šel kolem nemocnice, každých 50 metrů byl hlídač vybírající parkovné.
Mou další zastávkou byla Huaca Pucllana. Až do dvacátého století šlo o kopec, na kterém motorky jezdily cross. Pak ale přišli archeologové a vykopali unikátní pyramidy předcházející Inky o tisíc let. Představte si městskou čtvrť, třeba Vinohrady, a uprostřed 1500 let staré pyramidy vysoké asi 50 metrů. Udělal jsem si skoro celý okruh, než jsem našel vstup. Vstupné stálo 12 solů a prodavačka je tiskla na jehličkové tiskárně a pak usilovně razítkovala. Průvodce naši skupinku provedl komplexem a vykládal nám jeho historii. Nejvíce mě zaujaly dva fakty. Stavba je postavena z nepálených cihel. Když jsem se zeptal, jak mohly přečkat tolik století, průvodce mi řekl, že v Limě neprší. Co přistáli Španělé před pěti sty lety, ještě nepršelo. Cihly mají zvláštní tvar s dírami. Díky němu stavba přečkala všechna zemětřesení včetně 8,4 Richterovy škály.
Dále jsem měl v plánu získat SIM kartu, abych byl online a dostupný. Úkol v Česku na pár minut se ukázal problémem v Peru. Trafikanti umí dobít kredit, ale pro SIM kartu musíte do pobočky. A těch je málo. Musel jsem se vrátit několik kilometrů do pobočky operátora Claro. Tam jsem si vystál hodinovou frontu, kde jsem ukázal pas a pracovník vyplnil formulář. Pak jsem šel do další fronty na zaplacení 6 solů za kartu. Následně jsem se vrátil a čekal na vydání karty. Raději jsem požádal o její aktivaci. A nakonec další fronta u automatu pro dobití kreditu 30 solů. Fuj. Telefon jsem vyzkoušel. K volání do Česka musíte stejně jako v USA na začátek vložit 011 a pak teprve mezinárodní předvolbu země. Tedy 011420 a pak české číslo.
Jelikož jsem měl konečně data, zavolal jsem si Uber a nechal se dovézt na autobusové nádraží, kde mě měla čekat dvacetihodinová jízda do Limy. Netušil jsem, jak dobrodružná bude.
